IVO VÁŇA PSOTA
Tanečník a choreograf Ivo Váňa Psota je jednou z největších osobností českého tanečního umění 20. století. Už ve svých dvaceti letech byl jmenován uměleckým šéfem baletu NdB a tři období, po která v NdB působil jako tanečník, choreograf a umělecký šéf (1926–32, 1936–41, 1947–52), přinesla brněnskému baletu nejen řadu vynikajících inscenací, také položila pevný základ kvalitního a jedinečného souboru.
Narodil se 1. května 1908 v Kyjevě, kde v té době jeho otec pracoval. Když získal profesorské místo na obchodní akademii, vrátila se rodina do Přerova; otec se brzy stal ředitelem akademie a matka založila a vedla baletní školu. Ze čtyř sourozenců byli zejména Ivan a jeho mladší sestra Ljubov pohybově velmi nadaní a po úvodním matčině školení a soukromých hodinách u Achille Viscussiho a Jaroslava Hladíka nastoupil Ivan do baletní školy Augustina Bergera v Praze. Berger byl v té době také uměleckým šéfem baletu pražského divadla, a tak se Psota po absolutoriu školy v roce 1923 stal členem jeho sboru. O tři roky později jej již jako sólistu angažoval Jaroslav Hladík do baletu NdB a když v roce 1928 sám odešel do Prahy, jmenoval ředitel František Neumann Psotu uměleckým šéfem baletu. Zřejmě to také byl Neumann, kdo Psotovi navrhl umělecké jméno Ivo Váňa.
Už ve svém prvním šéfovském působení Psota prokázal neobyčejné schopnosti jak taneční, tak choreografické. Náhlá Neumannova smrt a rozhodnutí nového ředitele vyjít vstříc požadavku žádaného sólisty opery Nikoly Cvejiče angažovat na místo šéfky baletu jeho manželku, odsunuly Psotu z této pozice do funkce šéfa baletu operety. I když jeho spolupráce s tímto tělesem přinesla mnohé úspěchy, vtipné choreografie a přispěla ke zkvalitnění souboru, toužil po velkém baletu a závažnější choreografické práci a přihlásil se ke konkurzu do Original Ballet Russe.
Original Ballet Russe, původně Les Ballets Russes de Monte Carlo, byl vyhlášený baletní soubor, navazující na Ballets Russes Sergeje Ďagileva. Založen Wassily de Basilem a René Blumem podnikal od roku 1932 turné po Evropě i zámoří, jeho členy byli např. Leonid Massin, George Balanchine, po rozkolu mezi de Basilem a Blumem také Michail Fokin (Blum a Massin založili v roce 1937 společnost Ballet Russe de Monte Carlo a název de Basilovy společnosti se po období častých změn v roce 1939 ustálil na Original Ballet Russe).
Ivo Váňa Psota se členem společnosti stal v říjnu 1932, zprvu jako člen sboru, později jako sólista. S tímto mezinárodním souborem s vysokým pracovním nasazením a vysokou úrovní procestoval většinu evropských zemí a řadu zemí Severní Ameriky, kde si získal diváky např. rolemi Ridolfa (Scuola di ballo), Krejčíka (La Concurrence) či Ceremoniáře (Cotillon). Přestože šel od úspěchu k úspěchu a měl před sebou velké možnosti, rozhodl se v roce 1936 využít nové nabídky k šéfování baletnímu souboru a vrátil se do Brna.
Byl už uznávaným umělcem. Vynikající tanečník a choreograf, ale také dramaturg a pedagog. Pod jeho vedením se brněnský balet brzy stal nejlepším v tehdejším Československu. Své druhé brněnské působení zahájil Sirotkovým snem Jaroslava Kvapila a Otakara Ostrčila, následovalo např. Divadlo za branou Bohuslava Martinů, Signorina Gioventù Vítězslava Nováka, Rossiniho Vzpoura hraček, Nedbalův Hloupý Honza, Z pohádky do pohádky a jeho nejznámější choreografie z roku 1938: Slovanské tance na hudbu Antonína Dvořáka a ve světové premiéře uvedený Prokofjevův balet Romeo a Julie.
Zhoršující se situace přelomu třicátých a čtyřicátých let přiměla Psotu k odchodu z vlasti. Po složitých jednáních se mu v roce 1941 podařilo vycestovat do Spojených států a v newyorské Metropolitní opeře uvést pod názvem Slavonica svou vynikající choreografii Slovanských tanců. Počátkem roku 1942 se pak jako sólista a především choreograf znovu připojil k Original Ballet Russe. V rámci velkého jihoamerického turné uvedl mj. balety Fue una vez a El Malón v Buenos Aires, La isla de los ceibos v Montevideu a Yaru v São Paulu, která vznikla na základě soutěže vypsané brazilskou vládou a byla považována za brazilský národní balet. Original Ballet Russe s Yarou slavil úspěchy kdekoli ji uvedl. V osobní korespondenci se Psota zmiňuje o velkém úspěchu Yary v Riu de Janeiru a o pamětní desce, kterou město São Paulo na paměť jeho Yary umístilo ve vestibulu Theatro Municipal. Často ale píše i o stesku a touze vrátit se domů.
V roce 1947 se Psota potřetí stal šéfem baletu NdB. Pustil se do práce s nadšením a elánem, soubor pod jeho vedením dosahoval mimořádných výsledků, jeho choreografie byly úspěšné u diváků i na divadelních přehlídkách. Začaly se však projevovat politické tlaky, osobní nevraživost a závist. Ačkoli většina jeho žáků a tanečních partnerů si Psotu v paměti uchovala jako laskavého muže, jemuž bylo baletní umění, ale i mezilidské vztahy vším, stal se terčem ponižující kritiky i otevřeně demonstrovaného nepřátelství. V řadě vynikajících inscenací tohoto období (Romeo a Julie, Polovecké tance, Sylfidy, Paganini, Ples kadetů, Symfonie života, Vzpoura hraček, Labutí jezero, Král Ječmínek) byla poslední Čajkovského Spící krasavice. V době hlavních zkoušek Psota náhle po údajném pádu na náledí a následné cévní mozkové příhodě ve věku 43 let 16. února 1952 zemřel.
V roce 1929 založil Psota soukromou Školu klasického a baletního umění, jejímiž sály prošla řada vynikajících tanečníků, pozdějších členů baletu NdB a Psotových jevištích partnerů. V dobách jeho zahraničních angažmá školu vedla jeho sestra Ljubov Kvasnicová-Psotová. V roce 1948 škola pod názvem Baletní škola Ivo Váni Psoty přešla do správy baletu NdB a této formě funguje stále.
.
E-výstava
IVO VÁŇA PSOTA.
Připravila Jitka Nováková. Fotografie jsou majetkem NdB (osobní a ze zahraničí z pozůstalosti
I. V. Psoty, z inscenací NdB a ateliérové Braun, Lehký, Minařík, Rossi, Skácel) a jsou chráněny autorským zákonem.
E-výstava je přístupná od 1. 5. do 4. 9. 2023.
.