Do brněnského divadla přišla Jarmila Kurandová v době, kdy v činoherním souboru vznikl prostor přesně vyhovující jejímu herectví. Nikdy nebyla lyrickou naivkou ani tragickou heroinou, nejbližší jí byly postavy starších žen, venkovských i maloměstských maminek a babiček v realistickém repertoáru - a právě pro tyto role byla po odchodu Emy Pechové a Antonie Košnerové do činohry NdB angažována.

Své herecké začátky si rodačka z Veselé u Počátek odbyla u kočovných divadelních společností. Její spontánně realistické herectví zde dostalo pevný základ, a když se v roce 1919 stala členkou stálého divadla v Ostravě a v roce 1920 v Olomouci, byla zdatnou představitelkou široké palety postav. Patnáctileté olomoucké působení ukázalo, že ačkoli je schopná hrát různorodé postavy, svým intuitivním herectvím nejlépe obsahuje postavy zralých a moudrých žen. A protože byla velmi oblíbenou herečkou a "chodilo se na Kurandovou", zohledňovala dramaturgie její herectví i ve výběru titulů. Recenze psaly o "svátku realismu", když hrála např. Fanku v Loupežníku, Šestákovou v Paličově dceři, titulní postavu v M. D. Rettigové či Kláskovou v Lucerně.

V roce 1935 přijala (společně s manželem Františkem Kurandou) nabídku ředitele brněnského divadla Václava Jiřikovského a šéfa souboru Aleše Podhorského a nastoupila angažmá v činohře NdB. Spolupráce s výraznými režisérskými osobnostmi umožnila Kurandové další herecký růst a přinesla řadu vynikajících postav především v českém a slovanském repertoáru. Do roku 1941, kdy bylo NdB (tehdy Zemské divadlo v Brně) násilně uzavřeno, a v Českém lidovém divadle v Brně, které působilo v letech 1943 - 1944 a sdružilo většinu herců uzavřeného Zemského divadla, nastudovala 42 rolí. Bohužel kvůli požáru divadelního archivu, ke kterému došlo při bombardování Brna v listopadu 1944, se z tohoto hereččina období dochovalo jen několik fotografií a divadelních cedulí.

Ačkoli pohostinsky vystupovala v pražském Národním divadle a opakovaně dostávala nabídky angažmá z Národního i vinohradského divadla, zůstala i po roce 1945 v Brně. Důvodem odmítnutí pražských angažmá byl manžel, od nějž do Prahy nechtěla odejít. Brněnské divadlo si tak udrželo oba herce a Kurandové i v letech 1945 - 1960 dopřálo desítky úspěšných rolí. S jevištěm se oficiálně rozloučila 11. března 1961 rolí Zuzany v Klicperově Lháři a jeho rodu, v následujících letech se ale několikrát v rolích Babiček (Babička Boženy Němcové, Lucerna Aloise Jiráska) vrátila. Jejím skutečně posledním vystoupením bylo účinkování v roli Babičky v představení Lucerny, které otvíralo zrekonstruované Mahenovo divadlo 14. dubna 1978.

Kromě divadelní činnosti Jarmila Kurandová od roku 1953 vyučovala na divadelní fakultě JAMU a účinkovala ve filmu. Od roku 1944, kdy ji Rudolf Hrušínský obsadil do role matky Anabely ve filmu Pancho se žení (film se na plátna kin dostal až v roce 1946), do roku 1971, kdy si zahrála Babičku v proslulém stejnojmenném dvoudílném filmu Antonína Moskalyka, ztvárnila ve filmech a televizních inscenacích 37 postav (připomínáme alespoň Tříškovou v Rodinných trampotách oficiála Tříšky, porodní bábu v Dařbujánovi a Pandrholovi, chůvu v Princezně se zlatou hvězdou a Kláru Štěpánovou v Barometru).

Připravil archiv NdB | veškeré obrazové dokumenty jsou majetkem NdB a jsou chráněny autorským zákonem | e-výstava je přístupná od 30. 1. 2020 do 27. 5. 2020.

.

.