JIŘINA ŠLEZINGROVÁ

Od pěti let, kdy začala navštěvovat Baletní školu Iva Váni Psoty, spojila svůj život s baletem. Byla sólistkou baletu divadel v Brně, Opavě a Olomouci a na jevišti strávila obdivuhodných sedmačtyřicet let. V rozhovoru pro deník Rovnost před lety řekla: "Byl to život plný odříkání. Bylo v něm strašně moc dřiny a námahy. Vyčerpávající. Ale o to krásnější. Byl to nejnádhernější, nejkrásnější život, na který mám ty nejhezčí vzpomínky. Proto jsem i dnes šťastná a spokojená." Stále se usmívající a neuvěřitelně temperamentní dáma se baletu aktivně věnovala i po ukončení své jevištní kariéry a její umění bylo oceněno řadou uznání, mezi nimi Cenou města Brna a Cenou Thálie za celoživotní mistrovství v oboru balet.  

Byla nejmladší ze čtyř dětí a její mimořádné taneční nadání se projevovalo už od raného dětství. V pěti letech se stala žačkou Baletní školy Iva Váni Psoty a kromě účinkování při různých slavnostech ve škole se velmi brzy dostala i na jeviště Národního divadla Brno (tehdy Zemského divadla v Brně). Vystupovala v operetách, operách, celovečerních baletech, pohádkách, v roce 1936 hrála a tančila hlavní roli Opičky v hudební pohádce Natalije Sacové a Sergeje Rozanova Černoušek a opička v choreografii svého učitele Iva Váni Psoty. V roce 1939 stala členkou baletu Zemského divadla v Brně.

V listopadu 1941 bylo Zemské divadlo v Brně násilně uzavřeno a řada tanečníků - mezi nimi i Jiřina Šlezingrová - přešla do německého divadla, kde jako šéfka baletu působila choreografka a tanečnice Dia Luca. Než bylo i toto divadlo uzavřeno a všichni členové nasazeni na práce v továrně v Bučovicích, svěřovala Dia Luca mladé tanečnici stále větší role, v roce 1942 tančila např. titulní Coppélii v baletu Léa Delibese. Po skončení druhé světové války nastoupila Jiřina Šlezingrová jako první sólistka baletu do Slezského divadla v Opavě a když se v roce 1947 vrátil do Brna Ivo Váňa Psota, vrátila se i Jiřina Šlezingrová. Prvními rolemi po návratu byl Šašek v Prokofjevově Romeovi a Julii a Polovecká dívka v Borodinových Poloveckých tancích. Psota velmi dobře znal možnosti tanečnice a často přímo pro ni vytvářel postavy, které stály na jejích mimořádných technických schopnostech. Náročné variace, které v krátkém časovém intervalu obsahovaly řadu technicky obtížných prvků, tančila např. v baletu Paganini, v Nedbalově Pohádce o Honzovi, Čajkovského Symfonii života, Rossiniho a Respighiho Vzpouře hraček, Dvořákových Slovanských tancích, Horkého Králi Ječmínkovi či Čajkovského Spící krasavici. Po Psotově smrti (1952) spolupracovala často s Jiřím Nermutem, v jehož choreografii tančila např. Pierra v Asafjevových Plamenech Paříže a Popelku ve stejnojmenném baletu Sergeje Prokofjeva. 

V roce 1962 odešla z Brna do Olomouce. V divadle Oldřicha Stibora, kde byl uměleckým šéfem baletu její manžel Josef Škoda, vytvořila řadu velkých rolí, připomeňme alespoň Dívku-ptáka v Jarullinově baletu Šurale, Slepou dívku v Geisslerově Pigmentu, Ženu v Kolářově Touze, Mášenku v Čajkovského Louskáčkovi, Mefistofela ve Škvorově Doktoru Faustovi, Marii v Asafjevově Bachčisarajské fontáně, Kateřinu v Prokofjevově Kamenném kvítku a Květinářku v Pololáníkově Pierotovi. Právě Květinářka byla rolí, jíž se v roce 1977 rozloučila s jevištěm.

Popelka | Olomouc, Divadlo Oldřicha Stibora 1963 | Jiřina Šlezingrová – Popelka
Popelka | Olomouc, Divadlo Oldřicha Stibora 1963 | Jiřina Šlezingrová – Popelka

Od roku 1952 se Jiřina Šlezingrová věnovala také pedagogické činnosti v brněnské baletní škole a na konzervatoři, v Olomouci a v Přerově, její lekce klasického baletu absolvovaly i olomoucké krasobruslařky a pohybovou výchovu učila děti v královopolském kulturním a vzdělávacím středisku po svém druhém návratu do Brna.

Tuto e-výstavu věnujeme paní Šlezingrové k jejímu letošnímu půlkulatému životnímu jubileu
a do dalších let přejeme hodně zdraví, spokojenosti a elánu. 


Připravil archiv NdB | obrazové dokumenty jsou majetkem NdB a jsou chráněny autorským zákonem | e-výstava je přístupná od 8. 4. 2020 do 26. 8. 2020. 











.