LADISLAV LAKOMÝ

Ladislav Lakomý patřil k hercům, kteří po léta spoluurčovali profil Mahenovy činohry. Narodil se 14. listopadu 1931 v Náměšti na Hané.
Ještě v dětství, kdy se všechno v člověku formuje a kóduje, jsem bydlel u babičky a u dědečka. Mezi šestým a desátým rokem jsem vyrůstal v malinkaté Loučce u Litovle. Dědeček byl stolař. První čtyři třídy základní školy jsem prožil doslova v hoblovačkách a v klihu. Dodnes mám strašně rád dřevo. Syn zdejšího hospodského každou neděli za dvacet halířů hrával loutkové divadlo. Všechno si sám vodil i mluvil. Tehdy poprvé mě oslovila magie divadla. Moje maminka mě ještě za války už jako odrostlejšího vodila do profesionálního loutkového divadla v Přerově. Chtěl jsem vodit loutky. Po válce se rodiče vrátili na hospodu do Náměště na Hané. Tady jsem začal ochotničit a už mě to nepustilo. |1


Aby uměl něco "pořádného", vystudoval Vyšší průmyslovou školu chemickou v Brně, ale hned po jejím ukončení nastoupil na JAMU. Absolvoval v roce 1956. Stal se členem Divadla bratří Mrštíků, kde (s půlroční přetržkou u Státního zájezdového divadla v Praze) strávil 9 let.
Měl jsem štěstí, že u Mrštíků vzápětí dělal Zdeněk Kaloč, Ladislav Smoček a mnozí jiní. Dostal jsem se k hezkým rolím jako Rytíř des Grieux v Nezvalově Manon Lescaut nebo k Lenskému v Puškinovu Evženu Oněginovi. Bezmála ještě v učednických letech, ani ne třicetiletý jsem hrál Lízala v Maryši. |1


Ještě při působení v Divadle bratří Mrštíků nastudoval v Národním, tehdy Státním divadle v Brně Aemiliana v Dürrenmattově Romulovi Velikém. První rolí ve stálém angažmá, které nastoupil v roce 1965, byla Persona Ježíš v proslulé Sokolovského inscenaci Komedie o umučení a slavném vzkříšení Pána a Spasitele našeho Ježíše Krista.
Přecházel jsem z Divadla bratří Mrštíků do tehdejšího Státního divadla a byla to hned moje první role v novém působišti. To je vždycky důležité, jak se v nové štaci člověk uvede. Vezmu-li to z hlediska herecké práce, byla to svým způsobem strašně těžká role. Protože zaprvé šlo o to, nezesměšnit tuto postavu. Na druhé straně jsme hráli lidový text podkrkonošské hry, kterou profesor Kopecký našel a upravil, ten text byl velice naivní a dalo to strašně práce trefit se přesně do polohy tohoto žánru, aby to nebylo příliš religiózní, ale ani jsme si z toho nechtěli dělat legraci, jakýmkoliv způsobem to profanovat. Hráli jsme je do roku 1970, kdy to normalizace definitivně zakousla, celkem stopětapadesátkrát. Do páté šesté reprízy jsme ale vždycky hráli takzvaně naposledy. V hledišti totiž pokaždé seděla nějaká komise. Tenkrát se Bořivoji Srbovi jako dramaturgovi, šéfovi činohry Miloši Hynštovi i režiséru Evženu Sokolovskému podařilo inscenaci obhájit v tom smyslu, že jde o insitní umění, o obrázek na skle, vlastně o umění lidové. Tím to zachránili. |2

S výjimkou sezóny 1967-68, kdy šéfoval činohře Slováckého divadla v Uherském Hradišti, zůstal NdB věrný do svého odchodu do penze a ještě dlouho poté. Vytvořil desítky rolí v široké typové a žánrové škále.
Nevím, jestli je to dáno typem, jak člověk vypadá, nebo i vnitřním ustrojením. Ale myslím, že i pár záporných figur jsem měl. Nicméně vždycky jsem se snažil, aby postava, kterou ztvárňuji, nebyla jenom hodná, nebo zlá. Celý můj přístup k Vávrovi z Maryši spočíval v tom, že jsem ho tvrdě obhajoval. To přece není jenom zloduch! Je to nešťastný člověk, který potřebuje vyřešit svou těžkou životní situaci. Měl jsem štěstí na pár skutečně vynikajících režisérů, s nimiž jsem se sblížil i lidsky. V Mahence jsem se setkal především s Kaločem, přišli jsme do divadla takřka zároveň a zkoušeli společně řadu velkých věcí, s Hajdou, Hynštem i Sokolovským. Moc dobře jsem si rozuměl s Hradilem. A vzpomínám na Evalda Schorma. Byť byl filmovým režisérem, v divadle pracoval velice zvláštním způsobem. Jako by vůbec nerežíroval. Vědomě ze sebe dělal tak trošku hlupáka. Tvářil se jako člověk, který přišel do divadla náhodou a najednou má dát dohromady nějaké představení. Pořád se herců ptal a žádal je o radu, ale to od něj byla těžká rafináda. My to samozřejmě prokoukli, protože on věděl moc dobře, co chce. Zvolil ovšem výbornou metodu, protože nás tím neskutečně motivoval. I ti největší lenoši, kteří si do divadla chodili víceméně pro gáži, se najednou vyburcovali k přemýšlení a začali přicházet s nápady, které pak Schorm velice citlivě selektoval. Všichni herci měli najednou pocit nesmírné spolutvorby, což bylo obrovsky cenné. Schorm byl velice vzácný člověk. Nikdy jsem ho neslyšel zakřičet nebo zvýšit hlas. Škoda, že zemřel tak brzy. Hrál jsem asi v pěti Schormových inscenacích. Obdivuhodným způsobem oprášil třeba Mahenova Chrousta, s nímž si nikdo nevěděl rady, a udělal z něj krásné a živé představení. V jeho Alžbětě Anglické jsem ztvárnil Bacona. Schorm opravdu uměl uplést z ničeho bič, což se mu podařilo i u nijak výjimečné moldavské hry Ptáci našeho mládí. Všechna jeho představení byla hutná zejména po herecké stránce. Pod Schormovým vedením ze sebe herci vydali opravdu maximum. Snad vůbec nejlepší Schormovou inscenací bylo Dvanáct rozhněvaných mužů. |3

70. léta

K dalším nezapomenutelným inscenacím, v nichž hrál, patřil Ionescův Nosorožec (Bérenger, režie Zdeněk Kaloč), Tolstého Vojna a mír (Andrej Bolkonskij, režie Zdeněk Kaloč), Dostojevského Idiot (kníže Myškin, režie Zdeněk Kaloč), Hubačův Král Krysa (Marlow, režie Pavel Hradil), Čechovův Ivanov (Ivanov, režie Zdeněk Kaloč), Tolstého Car Fjodor (Car Fjodor, režie Pavel Hradil) či Ibsenův Nepřítel lidu (Stockmann, režie Alois Hajda).
Jedním z mých hereckých snů zamlada byl Hamlet. Ale Hamletovi jsem nakonec hrál v Hajdově inscenaci Polonia. Říkal jsem si, že už si počkám na krále Leara. Pak jsem se ale sešel s Eduardem II. od Marlowa a ten moji touhu utkat se s Learem nakonec uspokojil. Je to mimořádně náročná role nejen kvůli kvantitě textů, ale i v takovém nepravidelném až podivuhodném verši. Ale ta postava je náročná především fyzicky, protože zahrnuje obrovský časový oblouk. Lear se v čase moc nemění, ale Eduard začíná jako poměrně mladý muž - na trůn nastoupil ve třiatřiceti - a končí jako naprosto zničený, zdevastovaný stařec, vláčený v poutech, s provazem kolem krku jako tele po Anglii, až ho nakonec nechají zavraždit, najmou si vraha a on ho udusí peřinou. Když se tak dívám třeba na fotografie z představení, co jsem všechno musel podstoupit i vnějškově, pro tu podobu, jak postupně chátrá a pořád nesundá korunu z hlavy. |2 


80. léta

V roce 1991 odešel Ladislav Lakomý do penze, ale až do roku 2006 v NdB pravidelně hrál a hostoval, později pohostinsky nastudoval několik rolí v Městském divadle Brno. Systematicky spolupracoval s Divadlem U stolu, které mu bylo blízké tématy i komorním prostorem a herectvím detailu. Pokračovala také jeho pedagogická práce na JAMU a spolupráce s rozhlasem a dabingem. Jeviště opustil až několik týdnů před smrtí; zemřel 11. dubna 2011.

Strach je zcela přirozená lidská vlastnost. Herec, který tvrdí, že nikdy neměl trému, lže. Lidské i profesní vlastnosti jsou však dány celým složením osobnosti, která se neustále dotváří. Mám radši, když roli zůstane tajemství, když prostě nevypovídá úplně všechno. Miluju, když se některé věci jen naznačují a divák je musí domýšlet. Monolog je vždy pouhým zlomkem celé postavy i jejího světa. Já se na jevišti často brzdil, protože jsem chtěl některé věci jenom naťuknout nebo naznačit. |1

E-výstava Ladislav Lakomý.
Připravila Jitka Nováková, archiv NdB.
V textu jsou použity úryvky z rozhovorů: Roli musí zůstat tajemství (Luboš Mareček; Divadelní noviny 12. 12. 2000 |1 ), Balancoval jsem na ostří nože (Josef Mlejnek; Divadelní noviny 1. 11. 2005 |2), Ladislav Lakomý: Vždycky jsem měl rád niternější a introvertní herectví (Simona Polcarová; Aplaus listopad 2006 |3).
Veškeré obrazové dokumenty jsou chráněny autorským zákonem. Fotografie z inscenací jsou majetkem NdB; autoři fotografií: Rafael Sedláček, Petr Michl, Vladislav Vaňák, Pavel Štoll, Jana Hallová. Civilní fotografie Ladislava Lakomého jsou zveřejněny se souhlasem autorky Jany Janěkové.
E-výstava je přístupná od 15. 4. do 25. 8. 2021.