MAHENOVO DIVADLO *140

Situování divadla na východním okraji městského centra souviselo s rozsáhlou urbanistickou proměnou Brna v druhé polovině 19. století, která vycházela z regulačního plánu vídeňského architekta Ludwiga von Förstera a městského stavitele Johanna Lorenze z let 1861-63 a jejímž cílem bylo na místě zbouraných hradeb postupně vybudovat rozlehlé uliční prospekty, reprezentativní veřejné budovy, obytné domy a promenádní parky. Se stavbou nového reprezentativního divadla se v plánech počítalo již od 60. let 19. století, avšak akutní potřeba divadla a nákladnost takového podniku byla příčinou, že brněnská radnice zvolila provizorní řešení v podobě Prozatímního divadla (Radvitovo, dnešní Žerotínovo náměstí, 1871-82). Z iniciativy městské rady, zvláště starosty Gustava Winterhollera, byly snahy o vybudování stálého reprezentativního divadla obnoveny a v květnu 1881 byly projekt a realizace zadány vídeňské architektonické kanceláři Ferdinanda Fellnera a Hermanna Helmera. Stavbu prováděl brněnský stavitel Josef Arnold za řízení vídeňského architekta Josefa Nebehostenyho.

Architektonickou kancelář Ferdinanda Fellnera staršího převzal jeho syn Ferdinand Fellner ml. (1847-1916) po otcově smrti v roce 1871. Hermann Helmer (1849-1919) byl kresličem v kanceláři Ferdinanda Fellnera st. již od roku 1868, stále častěji však sám projektoval různé stavby a v roce 1873 se oba mladí architekti spojili jako rovnoprávní partneři v Ateliéru Fellner & Helmer. Do roku 1916 navrhli a vyprojektovali více jak 200 staveb, realizovaných především na území Rakouska-Uherska. Většina budov byla navržena a vystavěna v historizujícím slohu, některé pozdější s prvky secese; specializací ateliéru byly budovy divadelní a koncertní, ale také činžovní a obchodní domy, vily, paláce a zámky, hotely, továrny, hvězdárny, lázeňské budovy a kolonády.
Stavbě divadelních domů se začali věnovat v době vzestupu divadelní výstavby, která souvisela se změnou životního stylu, potřebou rozšiřování měst a novými urbanistickými koncepcemi. Na území dnešní České republiky nalezneme jejich divadelní budovy vedle Brna také v Liberci, Karlových Varech, v Praze, Jablonci nad Nisou a Mladé Boleslavi. Soustředěním na projekční činnost ve vymezené oblasti dosáhl ateliér vynikající odbornosti a vytvořil šablonu univerzálního, praxi vyhovujícího divadla. Díky tomuto systému mohl budovat několik divadel téměř současně. Dobré jméno ateliér, který měl přibližně dvacet stálých kanceláří, získal především kvalitou provedených staveb, ale i krátkou dobou jejich realizace, nízkými náklady a především důrazem na dodržení bezpečnostních předpisů pro provoz divadel a dobově žádaným a vyhovujícím reprezentativním a honosným stylem.

Plynové osvětlení divadelních budov, běžně instalované ve druhé polovině 19. století, bylo příčinou častých zničujících požárů. Jen v roce 1881 vyhořelo divadlo v Nizze, Národní divadlo v Praze, zvlášť tragické důsledky měl požár Okružního divadla ve Vídni. Tyto události se promítly do nového rakouského stavebního zákona a vedly i k některým zásadním úpravám právě budovaného brněnského divadla. Vedle zvýšení počtu východů a schodišť a oddělení jeviště od hlediště ohnivzdornými zdmi a železnou oponou, bylo zásadním krokem ke zvýšení bezpečnosti rozhodnutí o plném nahrazení plynového osvětlení elektrickým, díky čemuž se budova v době svého otevření stala prvním plně výhradně elektricky osvětleným divadlem bez záložních plynových rozvodů. Z několika v divadelním prostředí použitelných systémů a dodavatelů zvolila brněnská městská rada systém Thomase Alvy Edisona, založený na stejnosměrném proudu. Elektrifikaci provedla pařížská Société électrique Edison spolu s vídeňskou komanditní firmou pro využití elektřiny Brückner, Ross a společníci, na projekt a realizaci dohlížel Edisonův asistent Francis Jehl, sám Edison Brno navštívil v roce 1911. Pouze pro potřeby divadla byla postavena v Offermannově, nyní Vlhké ulici parní elektrárna.   

Provoz v německém Brünner Stadttheater byl zahájen 14. listopadu 1882 slavnostním komponovaným večerem, který uvedla předehra Weihe des Hauses Ludwiga van Beethovena v podání čtyřicetičlenného orchestru, následovala slavnostní alegorie ve verších Adolfa Franckela Bei Frau Bruna a Goethův Egmont. Až do roku 1918 sloužila budova výhradně německému divadlu, na jeho scéně začínali mnozí slavní umělci, kteří se později proslavili ve Vídni i za hranicemi Rakouska-Uherska, např. operní pěvci Maria Jeritza a Leo Slezak, kteří se po angažmá v Brně stali členy vídeňské opery a stálými hosty Metropolitní opery v New Yorku, oblíbená rakouská herečka Paula Wessely, režisér Leopold Jessner, či režisér, dramaturg a ředitel Hans Demetz.

Po skončení první světové války získalo budovu do užívání české divadlo. Sídlem Národního (později Zemského) divadla v Brně byla budova, tehdy zvaná Na hradbách, do roku 1939, po vzniku Protektorátu Čechy a Morava se opět stala základnou německého divadla a Městským divadlem. Definitivně se stánkem českého Národního divadla v Brně stala budova Na hradbách v roce 1945. Od roku 1946 byla zvána Janáčkovým divadlem a od roku 1965, kdy bylo otevřeno nové divadlo opery a baletu na Rooseveltově ulici, do něhož přesídlila opera a které přijalo jméno Janáčkovo, se divadlo Na hradbách stalo sídlem činohry a divadlem Mahenovým.

.