MAHENOVO DIVADLO *140

Situování divadla na východním okraji městského centra souviselo s rozsáhlou urbanistickou proměnou Brna v druhé polovině 19. století, která vycházela z regulačního plánu vídeňského architekta Ludwiga von Förstera a městského stavitele Johanna Lorenze z let 1861-63 a jejímž cílem bylo na místě zbouraných hradeb postupně vybudovat rozlehlé uliční prospekty, reprezentativní veřejné budovy, obytné domy a promenádní parky. Se stavbou nového reprezentativního divadla se v plánech počítalo již od 60. let 19. století, avšak akutní potřeba divadla a nákladnost takového podniku byla příčinou, že brněnská radnice zvolila provizorní řešení v podobě Prozatímního divadla (Radvitovo, dnešní Žerotínovo náměstí, 1871-82). Z iniciativy městské rady, zvláště starosty Gustava Winterhollera, byly snahy o vybudování stálého reprezentativního divadla obnoveny a v květnu 1881 byly projekt a realizace zadány vídeňské architektonické kanceláři Ferdinanda Fellnera a Hermanna Helmera. Stavbu prováděl brněnský stavitel Josef Arnold za řízení vídeňského architekta Josefa Nebehostenyho.

Architektonickou kancelář Ferdinanda Fellnera staršího převzal jeho syn Ferdinand Fellner ml. (1847-1916) po otcově smrti v roce 1871. Hermann Helmer (1849-1919) byl kresličem v kanceláři Ferdinanda Fellnera st. již od roku 1868, stále častěji však sám projektoval různé stavby a v roce 1873 se oba mladí architekti spojili jako rovnoprávní partneři v Ateliéru Fellner & Helmer. Za třiačtyřicet let společné práce navrhli a vyprojektovali více jak 200 staveb, realizovaných především na území Rakouska-Uherska. Většina budov byla navržena a vystavěna v historizujícím slohu, některé pozdější s prvky secese; specializací ateliéru byly budovy divadelní a koncertní, ale také činžovní a obchodní domy, vily, paláce a zámky, hotely, továrny, hvězdárny, lázeňské budovy a kolonády.
Stavbě divadelních domů se začali věnovat v době nesmírné konjunktury divadelní výstavby, která souvisela se změnou životního stylu, potřebou rozšiřování měst a novými urbanistickými strategiemi. Na území dnešní České republiky nalezneme jejich divadelní budovy vedle Brna také v Liberci, Karlových Varech, v Praze, Jablonci nad Nisou a Mladé Boleslavi. Soustavným soustředěním na projekční činnost v účelově vymezené oblasti dosáhl ateliér vynikající odbornosti. Nepřinášel sice novátorská řešení, vytvořil však šablonu univerzálního, praxi vyhovujícího divadla. Díky tomuto systému mohl budovat několik divadel téměř současně. Dobré jméno ateliér, který měl přibližně dvacet stálých kanceláří, získal především kvalitou provedených staveb, ale i krátkou dobou jejich realizace, nízkými náklady a především důrazem na dodržení bezpečnostních předpisů pro provoz divadel a dobově žádaným a vyhovujícím reprezentativním a honosným stylem.

Plynové osvětlení divadelních budov, běžně instalované ve druhé polovině 19. století, bylo příčinou častých zničujících požárů. Jen v roce 1881 vyhořelo divadlo v Nizze, Národní divadlo v Praze, zvlášť tragické důsledky měl požár Okružního divadla ve Vídni. Tyto události se promítly do nového rakouského stavebního zákona a vedly i k některým zásadním úpravám právě budovaného brněnského divadla. Vedle zvýšení počtu východů a schodišť a oddělení jeviště od hlediště ohnivzdornými zdmi a železnou oponou, bylo zásadním krokem ke zvýšení bezpečnosti rozhodnutí o plném nahrazení plynového osvětlení elektrickým. Elektrifikaci provedla pařížská Société électrique Edison spolu s vídeňskou komanditní firmou pro využití elektřiny Brückner, Ross a společníci. Do Brna přijel v roce 1882 Francis Jehl, asistent proslulého vynálezce Thomase Alvy Edisona, který se podílel na jeho pokusech při vytváření vhodného vlákna pro první žárovku, aby v divadle projektoval a instaloval elektrické osvětlení. Pouze pro potřeby divadla byla postavena v Offermannově, nyní Vlhké ulici parní elektrárna.

Thomas Alva Edison (1847-1931), geniální vynálezce a podnikatel, již v dobách raného vývoje žárovky dokázal odhadnout budoucí nesmírný tržní potenciál žárovkového světla, prozíravě zakoupil některé předchozí patenty, aby předešel případným soudním sporům a zajistil si prostor pro realizaci vlastních vizí, a v New Jersey otevřel laboratoř a továrnu na žárové lampy a výrobu žárovek. Vývoj žárovky, zkoušení různých materiálů na výrobu žhavícího vlákna a vakuovacích metod trval ještě mnoho let a zaměstnával řadu vynikajících fyziků. Z několika v divadelním prostředí použitelných systémů a dodavatelů vybavení zvolila brněnská městská rada právě systém Edisonův, založený na stejnosměrném proudu. Sám Edison navštívil Brno v roce 1911.

Provoz v německém Brünner Stadttheater byl zahájen 14. listopadu 1882 slavnostním komponovaným večerem, který uvedla předehra Weihe des Hauses Ludwiga van Beethovena v podání čtyřicetičlenného orchestru, následovala slavnostní alegorie ve verších Adolfa Franckela Bei Frau Bruna a Goethův Egmont. Až do roku 1918 sloužila budova výhradně německému divadlu, na jeho scéně začínali mnozí slavní umělci, kteří se později proslavili ve Vídni i za hranicemi Rakouska-Uherska, např. operní pěvci Maria Jeritza a Leo Slezak, kteří se po angažmá v Brně stali členy vídeňské opery a stálými hosty Metropolitní opery v New Yorku, oblíbená rakouská herečka Paula Wessely, režisér Leopold Jessner, či režisér, dramaturg a ředitel Hans Demetz.

Po skončení první světové války získalo budovu do užívání české divadlo. Sídlem Národního (později Zemského) divadla v Brně byla budova, tehdy zvaná Na hradbách, do roku 1939, po vzniku Protektorátu Čechy a Morava se opět stala základnou německého divadla a Městským divadlem. Definitivně se stánkem českého Národního divadla v Brně stala budova Na hradbách v roce 1945. Od roku 1946 byla zvána Janáčkovým divadlem a od roku 1965, kdy bylo otevřeno nové divadlo opery a baletu na Rooseveltově ulici, do něhož přesídlila opera a které přijalo jméno Janáčkovo, se divadlo Na hradbách stalo sídlem činohry a divadlem Mahenovým.

.