Mnohá divadla po celém světě mají ve svých archivech uloženy dokumenty o umělecké činnosti Soni Červené, ať v nich byla v angažmá, hostovala, nebo účinkovala v zájezdovém představení. Během své kariéry vystoupila na pěti kontinentech v představeních a koncertech, které se počítají na tisíce. V tomto ohromném příběhu má své místo i Brno. V dobrém i zlém bylo součástí její cesty na světová operní pódia a nakonec i jedním ze srdečných návratů, jehož vrcholem bylo čtyřleté účinkování v roli Hraběnky v Čajkovského Pikové dámě.

Narodila se tři roky po zániku kabaretu Červená sedma, ale kabaretní písničky a další songy jejího otce Jiřího Červeného ji provázely celým životem. Atmosféra setkávání bývalých členů a příznivců v jejich pražském bytě ji inspirovala k představám o vlastní umělecké budoucnosti a setkání s Carmen Mary Cavanové rozhodlo o tom, že bude operní. Přesto první slávu dobyla jako muzikálová hvězda Káčou Maršálkovou v Divotvorném hrnci. Hrála ji po boku Jana Wericha víc než třistakrát. Role se množily, sláva rostla, ale po emigraci manžela, nevyjasněném úmrtí matky, zadržované a vyslýchané StB, a odmítnutí spolupráce se stala nepohodlnou. Brno bylo východiskem.

Vstoupila do souboru, který po Zdeňku Chalabalovi přebíral jako umělecký šéf František Jílek. Začátky byly těžké a sama toto období hodnotila s určitou hořkostí, když jako své stěžejní úkoly jmenovala Kate Pinkertonovou v Madame Butterfly a Třetí žínku v Rusalce. Houževnatost a odhodlání prosadit se ji však přivedly do brněnského rozhlasu a k dirigentu Břetislavu Bakalovi. Využila všech příležitostí, ať šlo o nahrávky, nebo koncertní činnost. Když k ní pak i operní scéna začala být štědřejší, dokázala, že je schopná interpretovat i velké a náročné party. Od ledna 1954 účinkovala v Praze v roli Cherubína v Mozartově Figarově svatbě a později několikrát vystoupila v roli Carmen. Z jejího plánovaného angažmá však pro odpor stranického výboru Národního divadla sešlo a brněnské Státní divadlo tak zůstalo její domovskou scénou až do roku 1958. I zde zpívala Cherubína, v inscenaci Bizetovy Carmen z roku 1949, v níž v květnu 1952 vystoupila na angažmá, vystupovala nyní v hlavní roli pravidelně, byla také Amneris v Aidě, Dorabella v Così fan tutte, Duňaša v Carské nevěstě, Olga v Evženu Oněginovi, Varvara v Káti Kabanové a Oktavián v Růžovém kavalíru. Právě ten jí vynesl zájem východoberlínské Státní opery a otevřel cestu do světa. Svobodné tvůrčí prostředí a úkoly, které pěvkyni významně posouvaly v její kariéře, však byly stále součástí východního bloku a pod dozorem Hudební a divadelní agentury a StB. Když náhle vyrostla Berlínská zeď a bylo rozhodnuto, že její zahraniční smlouva nesmí být prodloužena, využila poslední příležitosti a v lednu 1962 emigrovala. Všechny noviny psaly o útěku významné umělkyně z Východu, tehdy už nositelky prestižního titulu Komorní pěvkyně. Západoberlínská opera ji okamžitě přijala. 

Její mezzosoprán se sametovými altovými hloubkami si žádaly přední světové scény a festivaly. Při stálých angažmá v berlínské a následně frankfurtské opeře působila jedenáct sezón v San Franciscu a vystupovala po celé Evropě a Spojených státech. Seřazena do statistik jsou čísla její kariéry neuvěřitelná. Spolupracovala s mnoha vynikajícími dirigenty a režiséry, jejími jevištními partnery byli přední světoví pěvci. Mnohé z nich učila správné výslovnosti češtiny, když se opery začaly uvádět v původním jazyce. Vedle své slavné Carmen, již zpívala sto padesát šestkrát, vynikla např. jako Azucena, Amneris a Ulrika ve Verdiho operách, Brangäne ve Wagnerově Tristanu a Isoldě, Herodias v Salome a Klytaimnestra v Elektře Richarda Strausse, Janáčkova Buryjovka, Kabanicha a Zefka v Zápisníku zmizelého. Její zájem se postupně soustředil na hudbu 20. století a na skladby soudobých autorů, často interpretovala díla Bergova, Brittenova, Stravinského, Prokofjevova, Menottiho, Nona, Ligetiho, Henzeho. V roce 1987 získala ve Frankfurtu druhý titul Komorní pěvkyně, a i když v následujícím roce ukončila svou operní kariéru, odchod na odpočinek se nezdařil. I nadále překládala libreta a propagovala dílo Leoše Janáčka, ale hlavně přijala nabídku angažmá v divadle Thalia v Hamburku. Následovalo deset sezón intenzivní práce a účinkování v inscenacích Roberta Wilsona Black Rider, Alice, Time Rocker a POEtry, s nimiž objela celý svět.  

Na česká jeviště se vrátila, když ji Robert Wilson obsadil do alegorické postavy Fatum ve své inscenaci Janáčkova Osudu v Národním divadle. Bylo jí šestasedmdesát a stála na prahu své další kariéry. Claire Zachanassianová v královéhradecké Návštěvě staré dámy, Historicus v operní novince Národního divadla Lacrimae Alexandri Magni – Slzy Alexandra Velikého, opera – proces Aleše Březiny v režii Jiřího Nekvasila Zítra se bude…, Emilia Marty a Čas ve Wilsonových inscenacích Věc Makropulos a 1914, dokumentární komorní opera Toufar, Lorcova Krvavá svatba, Hraběnka v brněnské Pikové dámě, vlastní recitál Zpívá a vypráví Soňa Červená v Divadle Ungelt, melodramy a desítky koncertů. Nesmírné pracovní zaujetí, píli a disciplínu, s nimiž vstupovala do profesionálního uměleckého světa, si udržela až do svých posledních vystoupení.