V ROLI KOSTELNIČKY

Jedna z nejhranějších českých oper, Janáčkova Její pastorkyňa, byla vůbec poprvé uvedena v Brně 21. ledna 1904. Janáček na opeře pracoval v těžkých chvílích svého života a je známo, že před souhlasem s uvedením v Brně usiloval o první provedení v pražském Národním divadle. Znal dobře možnosti brněnského divadla a věděl, že málo členný orchestr nebude jeho dílu stačit. Karel Kovařovic, dirigent a šéf opery Národního divadla, jehož jméno se v budoucnu s Její pastorkyní úzce spojí, ji však tehdy v Národním divadle uvést odmítl a zklamaný Janáček po mnohých přímluvách souhlasil s premiérou v Brně. Úspěch byl obrovský. Janáček byl mnohokrát vyvolán na scénu a projevy uznání nebraly konce. S reprízami bohužel nadšení opadalo a skladatel hořce konstatoval, že úspěch premiéry byl spojen s mimořádným vzepětím sil ansámblu a rozšířeného orchestru ředitele Doubravského a že v běžném provozu premiérových výsledků nebude dosahováno. Do roku 1916, kdy teprve se podařilo Janáčkovi docílit pražské premiéry, byla Její pastorkyňa uvedena v Brně ještě dvakrát s podobným výsledkem. Zlom v brněnském inscenování Janáčkova díla nastal v roce 1919, když Její pastorkyni nastudoval dirigent František Neumann. Nejen že měl cit pro Janáčkovu hudbu, ale také jako šéf opery dbal na kvalitní a plně obsazený orchestr, sbor a sólistický ansámbl, což byla základní východiska pro kvalitní hudebně dramatickou produkci. Od Neumannova nastudování Její pastorkyně Janáček všechny své opery k prvnímu provedení zadával výhradně Národnímu divadlu v Brně.

Gabriela Preissová nazvala své drama Její pastorkyňa "- poněvadž v tom prvním slově je vystavena Kostelnička za hlavní osobu a je v tom 'její' také dosti odůvodnění, totiž to 'její' je domýšlivě 'nadevšecky'."(1) Janáček pro svou operu text Preissové zásadně upravil a zdůraznil hlavní psychologické a dramatické prvky. Postava Kostelničky je stěžejní. Snaží se udržet kontrolu nad osudem své nevlastní dcery Jenůfy a ochránit ji před nebezpečím, které vidí v její lásce ke Števovi. Je autoritativní a přísná, žena s hluboce zakořeněnými morálními zásadami, ale také strachem ze společenské hanby. Pro Števovu lehkomyslnost a vlastní zkušenost s manželstvím s opilcem trvá, aniž ví o Jenůfině těhotenství, na roční lhůtě, kdy se Števa nesmí opít, aby dokázal svou zodpovědnost a mohl si Jenůfu vzít. Její snaha o řád a kontrolu však vede k tragédii, kterou sama vyvolá. Skrývání pastorkyně, utajený porod, snaha donutit Števu k uznání dítěte a sňatku, jiskra naděje spojená s trvající Lacovou láskou k Jenůfě, ale pohaslá s odmítnutím jejího dítěte. V zoufalém přesvědčení, že jedná pro dobro Jenůfy, se rozhodne k nejvyšší oběti a utopí novorozeně v potoce, aby nevlastní dceři zachránila čest a budoucnost. Nesnesitelně pronásledována svědomím, vidinami a zvuky, chystá Lacovu a Jenůfinu svatbu. Nalezení mrtvého dítěte je strašná událost ve svatební den, ale také konec lží. Kostelnička se přiznává ke svému činu, přijímá svůj osud a trest, nacházejíc útěchu v Jenůfině odpuštění.

Za víc než století prošla postava Kostelničky proměnlivým výkladem, který odrážel dobové hodnoty i proměny ženských rolí na jevišti. Od přísné ochránkyně morálky a autority pevně zakotvené v řádu víry a tradice, přes zdůrazňování její tvrdosti a přísnosti, upřednostňování jejího vnitřního konfliktu, rozporu mezi vírou, svědomím a láskou, psychologickou hloubku, zoufalství a lidskost ženy zničené vlastní volbou, až po symbol tragického střetu osobního přesvědčení se společenským tlakem a zrcadlo proměny pohledu na ženskou oběť, víru i vinu. Její morální dilema a tragický osud, ať již je uchopen jakkoli, z ní činí jednu z nejnáročnějších a nejpůsobivějších ženských rolí světové operní literatury.

V původní verzi opery, uvedené v roce 1904, stejně jako v upravených verzích, nastudovaných v letech 1906 a 1911, byla představitelkou Kostelničky sopranistka Leopoldina Svobodová-Hanusová. Sólistkou brněnského divadla se stala v roce 1898 za ředitele Františka Laciny a vyjma sezony 1902-03, kdy působila v Lublani, zůstala brněnskému divadlu věrná až do roku 1913. Její jevištní výkony byly vysoce ceněny a údajně byla nejlépe placenou zpěvačkou brněnského českého divadla. Mezi desítkami jejích rolí v českém i světovém operním repertoáru už více než 120 let nejvíce září právě Kostelnička. Z jejích nastudování se bohužel dochovala jediná fotografie.

Po pražské premiéře (26. května 1916) byla opera v Kovařovicově úpravě, která Janáčkovu originální instrumentaci uhladila a učinila stravitelnější pro pražský vkus, uvedena i v Brně, a to 4. října 1916. Po dirigentech Cyrilu Metoději Hrazdirovi a Rudolfu Pavlatovi, kteří hudebně nastudovali předchozí inscenace, byl dirigentem Josef Winkler, Kostelničku ztvárnila Linda Šmídová. Ve dvou představeních pohostinsky vystoupila představitelka pražské Kostelničky Gabriela Horvátová. Z inscenace se bohužel nedochovaly žádné fotografie Kostelniček, ani z inscenací premiérovaných v letech 1919, 1924 a 1931. 

O inscenaci z roku 1919 jsme se už zmínili. Kromě toho, že naplnila Janáčkovu představu o provedení díla, stála na počátku spolupráce skladatele s dirigentem Františkem Neumannem a éry původních premiér Janáčkových oper v Brně. Neumann poprvé nastudoval a řídil Káťu Kabanovou (1921), Příhody lišky Bystroušky (1924), Šárku (1925) a Věc Makropulos (1926); operu Z mrtvého domu nastudoval po Janáčkově i Neumannově smrti Antonín Balatka (1930). Osud byl uveden až v roce 1958. Premiéra Její pastorkyně 23. srpna 1919 však byla památná ještě z jiného důvodu: zahájila provoz v novém působišti brněnského Národního divadla, v divadle Na hradbách (někdejším německém Městském divadle, dnešním Mahenově). Režijně inscenaci nastudoval Rudolf Walter a v roli Kostelničky účinkovala Marie Veselá, sopranistka mimořádných uměleckých kvalit, o dva roky později také první představitelka Káti Kabanové. Po odchodu z brněnského divadla v roce 1922 se stala sólistkou opery Národního divadla v Praze.  

Také další premiéra opery se odehrála pod taktovkou Františka Neumanna, tentokrát v režii Oty Zítka a s Albou Sehnalovou v roli Kostelničky (premiéra 9. října 1924). Sehnalová se s Kostelničkou setkala už v roce 1916, když byla členkou zájezdového Divadla sdružených měst východočeských. V roce 1922 ji František Neumann angažoval na místo odcházející Marie Veselé, ale i když její Kostelnička dosáhla nadšeného ohlasu, brněnská léta pro ni nebyla šťastná a v roce 1925 ráda přijala nabídku angažmá v Olomouci. Roli později převzala Hana Pírková (obnovená premiéra 28. října 1926). Na dobovou kritiku udělala nová sopranistka mimořádný dojem, a to jak svým zpěvem, tak přesvědčivým hereckým podáním. 

Novou inscenaci na počátku 30. let nastudovali dirigent Břetislav Bakala a režisér Ota Zítek (premiéra 7. března 1931). Kostelničku ztvárnila už dříve hostující Gabriela Horvátová, mezzosopranistka jugoslávského původu, někdejší velmi blízká přítelkyně Leoše Janáčka a sólistka Národního divadla. 

Od roku 1933 se na dlouhou dobu jedinou představitelkou Kostelničky v Brně stala sopranistka Marja Žaludová. S Janáčkovou hudbou se seznámila v době svého působení v Lublani (Zápisník zmizelého, 1926) a v Bělehradu (Jenůfa v Její pastorkyni, 1928). V Brně byla Kostelničkou v šesti inscenacích (1933, 1937, 1939, 1941, 1943, 1945), v Káti Kabanové dvakrát Káťou (1933, 1939) i Kabanichou (1946, 1953). Patřila k oblíbeným a často obsazovaným sólistkám. Krátce byla také angažována v Národním divadle, když svým pohostinským vystoupením právě v roli Kostelničky okouzlila uměleckého šéfa opery Otakara Ostrčila.