V ROLI KOSTELNIČKY

Vysoká frekvence nových, nebo obnovených nastudování čtyřicátými léty skončila. Změna divadelní organizace a provozu po roce 1948 způsobila, že si repertoárová divadla ponechávala oblíbené kusy na repertoáru, dokud byly dobře navštěvované, nebo dokud z různých důvodů (politických, provozních) nebylo nutné vytvořit inscenaci novou. Její pastorkyňa se stala stálicí repertoáru Státního (Zemského, Národního) divadla v Brně (Brno) a v celé druhé polovině 20. století a první čtvrtině 21. století bylo jen málo let, kdy chyběla, i když za celou dobu proběhlo jen sedm premiér.

Od 4. července 1952 do 7. ledna 1961 byla uváděna inscenace, kterou nastudovali dirigent František Jílek a režisér Oskar Linhart a jejímž výtvarníkem byl Miloš Tomek. Ještě téhož roku, kdy byla inscenace stažena, byla uvedena nová verze, též řízená Františkem Jílkem, ale na scéně Františka Tröstera a v režii Miloše Wasserbauera (uváděna od 22. prosince 1961 do 18. ledna 1969) a 7. června 1972 měla premiéru další inscenace, opět hudebně nastudovaná uznávaným interpretem Janáčkova díla Františkem Jílkem, ale v režii Václava Věžníka a ve výpravě Josefa Adolfa Šálka.

Ve všech třech byla Kostelničkou sopranistka Marie Steinerová. Janáčkovské role byly její doménou a za své třiatřicetileté působení v opeře brněnského divadla jich nastudovala řadu, mnohé, stejně jako Kostelničku, ve více inscenacích. Kostelnička patřila k jejím rolím nejoblíbenějším, zpívala ji po celý svůj umělecký život od absolventského představení až po konec kariéry, a to jak na domovské scéně v Brně, tak pohostinsky v řadě dalších českých měst a na zahraničních zájezdech. 

V inscenaci z roku 1961 vytvořila Kostelničku také Naděžda Kniplová. Do brněnského divadla byla angažovaná v roce 1959 pro mladodramatický a dramatický sopránový obor a už prvními rolemi si získala publikum i kritiku. Když po pěti letech odcházela do Národního divadla, měla za sebou vysoce ceněné výkony v rolích Kateřiny v Martinů Řeckých pašijích, Emilie Marty v Janáčkově Věci Makropulos, Milady a Libuše ve Smetanových operách a dalších. Dosáhla světového úspěchu. Z jejího druhého brněnského nastudování Kostelničky (jako host v inscenaci z roku 1972) se v archivu NdB nezachovaly žádné fotografie, avšak z pohostinského vystoupení 19. dubna 1989 alespoň jedna.

Třetí představitelkou Kostelničky v inscenacích z let 1961 a 1972 byla mezzosopranistka Jarmila Palivcová. Kostelnička je považována za jednu z jejích nejdramatičtějších postav. "Hlas temný, průrazný, přirozeně doplňuje její akci. Ve chvílích nejvyšší úzkosti o osud Jenůfy, o čest, kterou vidí jako čest svou, všechno obětuje, aby dosáhla ztraceného místa v Řádu. Po činu se vrátí žena, která přešla svou věčnost; tragická postava prožívající nekonečný a nechápaný pád své existence. Na konci smutného příběhu stojí ponížená, zhroucená, ale rostoucí do nové lidské podoby."(2) Z první inscenace fotografie Jarmily Palivcové bohužel nemáme k dispozici, její ztvárnění role dokumentují snímky až z inscenace z roku 1972.

U příležitosti 80. výročí prvního uvedení Její pastorkyně uvedla brněnská opera dílo v novém nastudování. Do velké míry vycházelo z předchozího, inscenační tým zůstal nezměněn, avšak podle slov dirigenta a režiséra došlo v jeho interpretaci k posunu. Inscenace měla premiéru 21. ledna 1984 a byla dosud nejdéle hranou; poslední představení proběhlo 5. května 1997. S deseti lety předchozí inscenace se tak režijní pojetí Václava Věžníka udrželo na scéně obdivuhodných třiadvacet let.

Kostelničkami v tomto nastudování byly Gita Abrahámová a Zdenka Kareninová, která v druhé polovině 70. let jako Kostelnička vstoupila už do předchozí inscenace. Pocházela z Prahy, ale největší část svého uměleckého života spojila s Brnem. V letech 1967 - 89 byla členkou NdB a patřila k nejobsazovanějším sólistkám sopránového oboru. Ve výčtech jejích proslulých rolí jsou vždy uváděny Aida, Alžběta v Donu Carlosovi, Leonora v opeře Fidelio, Libuše a Milada ve Smetanových operách a samozřejmě Janáčkova Kostelnička.

Gita Abrahámová patřila mezi přední sólisty opery sedmdesátých a začátku osmdesátých let. Byla vynikající interpretkou italského operního repertoáru a postav Leoše Janáčka, které vyhovovaly jejímu dramatickému sopránu. Kostelnička byla v jejím pojetí ženou, "jejíž autorita se krok za krokem láme, tak jako se v její duši hroutí představa, kterou si vytvořila o budoucím životě své schovanky".(3) V předchozí inscenaci z roku 1972 ztvárnila Gita Abrahámová Jenůfu.

Na počátku 90. let roli Kostelničky v inscenaci z roku 1984 převzala mezzosopranistka Jitka Pavlová. Pěvkyně s širokým hlasovým rozsahem, která původně začínala jako altistka, je spojená také s předchozími inscenacemi, v nichž nastudovala Stařenku Buryjovku (1961), Pastuchyňu (1961, 1972) a Rychtářku (1972). V inscenaci z roku 1984 Rychtářku původně nastudovala také.

Během třinácti let v této inscenaci v roli Kostelničky vystoupila řada vynikajících pěvkyň pohostinsky: vedle už zmíněné Naděždy Kniplové také Ludmila Dvořáková, Anna-Marie Černá, Eva Gebauerová-Phillips, tehdy členka ostravského divadla, Eva Randová, opakovaně členka Slovenského národního divadla v Bratislavě Elena Kittnarová a rakouská sopranistka Leonie Rysanek, jejíž vystoupení v rámci 23. Mezinárodního hudebního festivalu Brno 3. října 1988 vyvolalo obrovské ovace.