VÁCLAV JIŘIKOVSKÝ


8. 5. 1891 Praha - 9. 5. 1942 Osvětim

Rodným jménem Václav František Herain. Český divadelní podnikatel, ředitel, umělecký šéf, dramaturg, režisér a herec. Člen Národního divadla v Brně v letech 1914-1916, po roce 1915 vrchní režisér činohry, v letech 1916-1917 zastupující ředitel tohoto divadla, 1917-1918 ředitel, 1918-1919 jeho samostatný podnikatel. Ředitel Zemského divadla v Brně 1931-1941, zároveň umělecký šéf činohry v letech 1931-1935 a 1939-1941.

1909
1909
1936
1936

Rod Herainů odvozoval svůj původ z francouzské aristokracie, v době narození Václava Františka byl však již plně počeštěn. Na rozvoj jeho uměleckých vloh v době dětství a chlapectví měla hlavní vliv jeho matka Antonie, rozená Jiřikovská a strýc Antonín Jiřikovský, známý český herec a režisér, působící dlouhá léta u předních českých divadelních společností, později pak u Městského divadla na Královských Vinohradech. K jejich poctě si roku 1905 mladý adept divadelního umění zvolil pseudonym Jiřikovský, který pak roku 1933 po úředním souhlasu přijal i za své jméno vlastní.

Počáteční etapa divadelní kariéry Václava Jiřikovského probíhala způsobem tehdy obvyklým: jako patnáctiletý utekl proti vůli svého otce z obchodní školy a aby byl co nejdále z dosahu rodičovské pravomoci, odjel až na východní Moravu a vstoupil do první kočující herecké společnosti, která byla ochotna ho přijmout - do společnosti E. Šumy, působící tehdy v Napajedlích a v okolních místech. Ještě téhož roku (1906) však Šumovu družinu opustil a útočiště vyhledal u vyspělejší společnosti Viléma Suka. Ani v ní nepobyl dlouho: již v září 1907 účinkuje u známé společnosti Jana Evangelisty Sedláčka. Trvaleji ale zakotvuje až na další štaci, u společnosti, kterou roku 1908 založila bývalá první herečka Sedláčkova ansámblu Marie Procházková-Malá. V této společnosti působí v letech 1908-1913 již nejen jako herec (vypracoval se tam na hlavního herce svého oboru), ale i jako režisér. Nato se po jednu sezónu (1913/14) uplatňuje ve funkci vrchního režiséra u vynikající společnosti bývalého ředitele brněnského Národního divadla Antoše J. Frýdy-Friedla, provozující jedno ze tří tehdejších stálých mimopražských divadel - Divadlo sdružených měst východočeských. Odtud pak roku 1914 přivádí umělecká ctižádost třiadvacetiletého Jiřikovského na scénu Národního divadla v Brně, která se stane v jeho umělecké kariéře hlavním a rozhodujícím pracovištěm. Už v roce 1915 je jmenován režisérem a krátce nato se ujímá i vedení činohry. Po sňatku s Růženou Lacinovou, dcerou ředitele, spoluřídí s tchánem celé divadlo a roku 1917 ho Družstvo českého Národního divadla v Brně jmenuje řádným ředitelem. V této funkci pak Jiřikovský vede brněnskou scénu až do konce války a po získání samostatné koncese je provozuje i jako samostatný podnikatel. V prvních pěti letech svého brněnského působení se plně osvědčil na všech místech, která zastával: jako herec, režisér, zejména však jako šéf a ředitel. 

Herecká tvorba Václava Jiřikovského je spjata převážně s jeho působením u venkovských divadelních společností a na brněnské scéně v letech před a během první světové války. Po roce 1918 se na jevišti jako herec objevoval jen zřídkakdy. Za mladých let, ač neměl pro to právě nejvhodnější exteriérové předpoklady, hrával hojně role milovnické, největších úspěchů však dosahoval v rolích lyricko-dramatických a dramatických hrdinů, jako byl např. Radúz (J. Zeyer - J. Suk: Radúz a Mahulena, ND Brno 1915) anebo Janošík (ND Brno 1918, SND Bratislava 1925), neboť těmto hrdinům dokázal vždy propůjčit vnitřní pevnost a určitost, oduševnělost a cit, a někdy až patetický vznos. Od mládí však leželo těžiště jeho herecké tvorby ve výkonech v rolích charakterních; nejpozoruhodnějšími z těchto výkonů, jež Jiřikovský stavěl vždy zvnitřku, vycházeje z hlubokého procítění psychických vlastností postavy, byly jeho výkony v dvorním bláznu Peepingu Tomovi (J. Vrchlický: Godiva, společnost M. Procházkové-Malé, 1911), ve Václavu IV. (Jirásek: Jan Hus, ND Brno 1918) a v Pánu s měkkým kloboukem (J. Mahen: Ulička odvahy, tamtéž 1917). Jako mimořádně zdařilé výkony se připomínají také jeho výkony v postavách Jacka (W. S. Maughaum: Královská výsost) a Vojnara (A. Jirásek: Vojnarka). Naposled Jiřikovský jako herec vystoupil ve filmové roli hraběte v českém filmu Jan Cimbura (1940). Po stránce stylové Jiřikovského herectví - stejně jako celá jeho divadelní tvorba - kotvilo pevně v půdě psychologického realismu. Jako jeden z prvních výrazných představitelů tohoto stylu bývá Jiřikovský zařazován mezi tzv. Starou gardu brněnského divadla, kterou vedle něho tvořili J. Auerswald, manželé Pechovi, Urbánkovi, Waltrovi, A. Novotná aj.

V letech 1919-1930 působí Jiřikovský ve vedoucích divadelních funkcích mimo Brno. V roce 1919 přijímá nabídku Spolku Národního divadla moravskoslezského, aby pomohl vybudovat a uvést do provozu reprezentativní českou scénu v Ostravě. Za více morální než faktické pomoci místních činitelů Jiřikovský toto divadlo ještě roku 1919 zřizuje a pak jako samostatný podnikatel na svůj náklad až do roku 1921 provozuje. V letech 1921-1923, kdy se správy divadla po ekonomické stránce plně ujímá zmíněný divadelní spolek, řídí je dále jako ředitel. Po roztržce s vedením spolku roku 1923 Ostravu opouští a na přechodnou dobu se uchyluje do nového divadelního podniku svého tchána Laciny, Vinohradské zpěvohry, sídlící v tzv. Pištěkově aréně v Praze na Vinohradech. V tomto divadle, které vzniklo roku 1920 z trosek zpěvoherního souboru vypovězeného pro porušení kázně z vinohradského Městského divadla, pracoval pak Jiřikovský následující dvě sezóny jako režisér. Z hlediska Jiřikovského tvůrčích plánů představuje jeho práce na této rychle upadající scéně pouhé provizorium, nicméně ani zkušenosti, které zde načerpá, nejsou pro jeho další tvůrčí vývoj neužitečné: teprve zde se Jiřikovský důkladně seznamuje s provozem a uměleckou problematikou divadla zpěvoherního typu. Na další svou štaci - do Slovenského Národního divadla v Bratislavě - odchází roku 1925 nicméně opět jako režisér činoherní. Na přání ministerstva školství a národní osvěty, které si váží výsledků jeho činnosti brněnské a ostravské, přichází sem, aby pomohl jak umělecky, tak ekonomicky pozvednout tuto skomírající polooficiální scénu hrající česky a slovensky z krize, do které se dostala vinou dosavadního vedení i vlivem nepříznivých místních poměrů. Jiřikovský nastupuje zde pod ředitelem Oskarem Nedbalem nejprve do funkce šéfa činohry, ale již roku 1926 přebírá na sebe jako nově jmenovaný spolupodnikatel divadla část ředitelských pravomocí Nedbalových, v sezóně 1928/29, kdy se Nedbal pro nemoc vedení divadla zříká, je řídí jako samostatný podnikatel. Roku 1929, po zjištění, že další spolupráce s impulzivním a bohémsky založeným Nedbalem by již nevedla k pozitivním výsledkům, se ze všech svých závazků vůči bratislavské scéně vyprošťuje, odevzdává vedení opět cele do rukou svého podnikatelského a ředitelského partnera a vrací se zpět do Prahy. V tu dobu je však Vinohradská zpěvohra již v totálním úpadku a Jiřikovský se odhodlává založit v Praze novou samostatnou činoherní scénu. Tyto jeho podnikatelské záměry však naruší nová nabídka na působení v Brně. 

Do funkce ředitele brněnského - teď už Zemského - divadla (spojené v letech 1931-1935 a 1939-1941 i s funkcí šéfa činohry) nastoupil 1. března 1931. Brněnské desetiletí nebylo snadné. Zápas o udržení ekonomické rovnováhy divadla v době stále se projevujících negativních důsledků hospodářské krize se Jiřikovskému podařil zdolat, ale sotva dosáhl stabilizace a prosperity divadla, začalo se zatahovat politické nebe. Do časů existenční nejistoty, které nastaly s mnichovským diktátem a s následujícím vpádem nacistických okupantů, vstupovalo pod Jiřikovského vedením jako jedna z nejvýznamnějších českých scén.

Václav Jiřikovský patřil ke generaci režisérů, v jejichž kreacích se v letech desátých a dvacátých na českých scénách uskutečňovala proměna tzv. hereckého typu režie v uvědomělou inscenační tvorbu. Také on odmítal režisérskou improvizaci bazírující na hereckých výkonech a ignorující obrazivé schopnosti ostatních složek a stavěl se za režijní práci pojímající inscenaci jako svébytnou kompozici budovanou podle hluboce promyšleného plánu za rovnoprávné účasti všech složek. To se v jeho režijní práci projevovalo zejména úsilím o citlivý přístup k dramatickým libretům, eventuálně k partiturám hudebních skladeb a o vyzvednutí všech jejich obsahových složek, o zvýšení nároků na herce (jako jeden z prvních českých režisérů zavrhuje nápovědní boudu) a o niternější a psychologicky přesvědčivější podání dramatických postav, o bohatší a nápaditější uplatnění výtvarných složek a zejména o účinnější využívání světelného parku pro zdynamizování jevištního dění. Jako režisér osvědčoval mimo jiné také schopnost podrobně vypracovat hereckou složku představení, a to jak ve výkonech sólových, tak ve výkonech komparsu, jakož i smysl pro stupňování dramatického účinu. Všechny tyto vlastnosti jeho režie v komorní poloze zvláště odkrývaly jeho brněnské inscenace Mahenovy Uličky odvahy, Mussetovy komedie Se srdcem divno hrát a Strindbergova Tance smrti (1917), v poloze velkého dramatu např. inscenace Jiráskova Jana Husa (ND Brno 1918). Z inscenací operních pak jedno z jeho vůbec posledních režijních děl, inscenace Janáčkovy Její pastorkyně (ZD Brno 1939). Ve své inscenační práci se Jiřikovský hlásil k zásadám jevištního realismu. V operních inscenacích, byť i v nich se nejraději pohyboval v polohách realismu a impresionismu, se někdy snažil diváky ohromit scénickými efekty ve stylu emocionálně působivé, barokně rozkošatělé velké podívané (viz např. jeho brněnskou inscenaci Rusalky z roku 1938). V tom zračil se nesporně vliv jevištního expresionismu hilarovského typu, který Jiřikovský sice programově odmítal, ale jehož přínosy jako vnímavý umělec nemohl totálně ignorovat.

Jako rozhodující činitel programového řízení divadel, která byla svěřena jeho ředitelské, eventuálně šéfovské péči, se Jiřikovský prosazoval zejména v oblasti dramaturgické. Ve shodě se svými představami o divadle jako lidovýchovné instituci vybíral do svého repertoáru zejména hry snažící se na diváky působit jak ve smyslu všeobecně vzdělávacím a mravním, tak ve smyslu národně uvědomovacím. Před díly společensky nezávaznými dával přednost dílům společensky silně angažovaným, soustřeďujícím pozornost k sociálním, třídním, politickým, náboženským a generačním problémům a povzbuzujícím odhodlání diváků tyto problémy řešit. Na počátku své umělecké činnosti nalézal zalíbení ve hrách předvádějících konflikty mimořádně talentovaných jedinců s malodušným okolím, později upoutaly jeho zájem zejména hry zamýšlející se nad osudem lidového kolektivu v běhu dějinných událostí. V dobách společensky vypjatých zařazoval často i hry působící v duchu názorů, jež zastával, přímo politicky apelativně, aktivizující sociální energii diváků. Za první světové války např. uvedl na brněnskou scénu Tylovu Fidlovačku (1917) způsobem, který z ní učinil protirakousky vyznívající manifestaci českého vlastenectví. V letech 1932-1938 k velké nevůli oficiálních míst nasadil na repertoár brněnského divadla celou řadu politicky exponovaných her sovětských, a hry sovětských autorů, ač to bylo zakázáno, hrál ještě za okupace. K nástupu fašismu v Německu zaujal stanovisko Falladovou hrou Občánku, co teď? (1935) a k narůstajícímu nebezpečí nové světová války hrou J. Giraudouxe Trojská válka nebude (1936) a Čapkovou Bílou nemocí (1937). V době bezprostředního ohrožení republiky hitlerovským Německem dal zahrát Čapkovu Matku (1938). Ještě po obsazení českých zemí se pokoušel provokovat nacisty uváděním politicky vyznívajících her, tak uvedl např. Shakespearova Richarda III. (1940), Schillerova Dona Carlose (1941), Berliozovy Trojany (1940). Protinacisticky vyzněly tehdy v jeho repertoáru i dvě hry nacisty prověřených německých dramatiků, Johstův Thomas Paine (1940) a Marwitzův Revoluční tanec (1941). Zároveň však Jiřikovský dbal i na to, aby jeho repertoár měl co možná vysokou uměleckou úroveň a podle daných možností snažil se čelit přílivu braku. Na scénu brněnskou, ostravskou i bratislavskou přivedl desítky klasických i současných děl špičkové hodnoty. Jako dramaturg usiloval též o maximální původnost repertoáru a o jeho nezávislost na pražských a jiných vzorech. A tak pro jeho dramaturgii, jak brněnskou, tak ostravskou a bratislavskou, je příznačné, že se opírala o řadu nových, jinde u nás neuvedených her, k jejichž napsání nebo překladu dal Jiřikovský sám nezřídka impuls. Mnichov a okupace ukončily však Jiřikovského kariéru tragicky. Nacisté, pamětlivi ještě jeho počínání z dob první světové války, dobře rozpoznávali, jakého protivníka v Jiřikovském mají, a proto se ho od chvíle, kdy se po 15. březnu 1939 dostali k moci, snažili z jeho místa odstranit. Po celé první dva roky okupace byl Jiřikovský předmětem útoků a skandalizací ve fašisty usměrňovaném tisku a zároveň i záludných intrik v zákulisí. Na základě obvinění, že proměnil brněnské divadlo v "rejdiště říši nepřátelských živlů", byl zatčen gestapem a po několikaměsíčním věznění v Kounicových kolejích v dubnu 1942 odvlečen do koncentračního tábora Osvětim, kde byl o měsíc později umučen. 

E-výstava Václav Jiřikovský.
Připravila Jitka Nováková, text Bořivoj Srba. Fotografie jsou majetkem NdB a jsou chráněny autorským zákonem. E-výstava je přístupná od 9. 5. 2022 do 8. 9. 2022











.