Počátky divadla v Redutě sahají do 60. let 17. století, kdy v tehdejší městské taverně probíhaly občasné divadelní produkce. Vlastní divadlo bylo v rámci tohoto komplexu vybudováno v roce 1733 a jako městská scéna sloužilo převážně opeře (ale také oblíbeným hrám se zpěvy) do posledního zničujícího požáru v roce 1870. Na prknech tohoto divadla se odehrálo první v češtině provedené představení v Brně (Zamilovaný ponocný, 1767), další ojedinělé produkce (Strašidlo ve mlejně, 1815, Komárovské koláče, 1832) i pokus o pravidelný český divadelní program v letech 1838–1840. Když divadlo v roce 1870 vyhořelo, nebyla již vůle k jeho obnově. Reduta přestala být centrem společenského života, brněnští Němci se uchýlili do Německého domu a do nově zbudovaného Prozatímního, později Městského divadla, Češi do Besedního domu a posléze do divadla na Veveří.

Divadlo se do Reduty vrátilo až v roce 1909, když tehdejší ředitel německého divadla Karl von Maixdorff přišel s návrhem adaptovat pro divadelní účely redutní sál a provozovat v něm komorní činohry. Malé divadlo zahájilo provoz v březnu 1909, nemělo však takový ohlas, jaký Maixdorff očekával, a ke konci roku bylo od jeho provozování upuštěno. Nový pokus oživit divadlo v Redutě učinil až o devět let později ředitel Rudolf Beer. Jeho Malá činohra, která zahájila činnost na podzim 1918, byla podobně jako Malé divadlo zaměřená na náročnější komorní program, ale podařilo se jí lépe navázat kontakt s diváky a udržovat provoz na velmi slušné umělecké úrovni.

V této situaci se do Reduty dostalo NdB. V rámci nového uspořádání brněnských divadelních poměrů získalo od 29. 9. 1919 v Redutě dva hrací dny (pondělí a úterý; zbytek týdne v někdejším německém Městském divadle). I ředitel Václav Štěch vsadil na komorní činohru a pro vytvoření dramaturgické koncepce angažoval Jiřího Mahena. Náročný repertoár v prostoru, který byl pro české obecenstvo nový, však diváky do Reduty nepřivedl. I když nelze českému divadlu ve 20. a 30. letech upřít snahu prosadit se v Redutě a získat jí publikum, oblíbeným českým divadlem se stala až po skončení druhé světové války, kdy v ní trvale zakotvil soubor zpěvohry. 

Provoz v Redutě byl zahájen v září 1945 Tylovou a Škroupovou Fidlovačkou. Do souboru se vrátily některé jeho prvorepublikové hvězdy (Mary Bártů, Zdeňka Poláčková, Jindřich Loukota, Franta Paul, Jan Purkrábek, Karel Šeplavý), časem nastoupili noví, později velmi oblíbení sólisté (Arnošt Škoda, Miloš Milštajn, Miloš Slavík, Jiří Přichystal, Alena Bílková, Inka Slavíková, Veronika Butorová, Marie Tomšů, později Eva Veškrnová, Jiří Jurka, Miroslav Výlet, Ludmila Kolářová, Antonín Julínek, Jiří Holešovský, Miloš Bílý, Vlasta Francová, Jitka Petrovská, Věra Pochylá a další), za dirigentským pultem se vystřídali Rudolf Kvasnica, Emanuel Punčochář, Arnošt Moulík, Jiří Karásek, Igor Rusinko. V prvních sezónách byl repertoár zpěvohry sestavován poněkud opatrně vzhledem k dobovému poměru k tomuto žánru a 50. léta byla jako v jiných divadlech ve znamení zejména sovětské operety. Stále častěji se však objevovala i domácí díla. Během 60. let se ustálily dvě základní linie repertoáru: klasická opereta a muzikál – první muzikál Když je v Římě neděle měl v Redutě premiéru už 21. 2. 1959, následoval Ohňostroj (1961), Kiss me, Kate (1964), úspěšná byla nastudování Zorby (1971) a Kabaretu (1977). V Redutě se konaly premiéry většiny domácích novinek Dáma na kolejích (1966), Holky na ocet (1976), Gordický uzel (1983) ad. Dlouholetým dramaturgem souboru byl Ivo Osolsobě, po něm Vojen Drlík, vynikajícím režisérem muzikálů i klasických operet byl Stanislav Fišer.

Historie divadla v Redutě ve 20. století je historií divadla v redutním sále. Malé divadlo využívalo pouze redutní sál, pro působení Malé činohry byl v roce 1918 celý redutní sál upraven pro hlediště a jeviště bylo vytvořeno z přilehlého prostoru původního východního křídla. V této podobě zůstalo jeviště a hlediště (pouze s kosmetickými úpravami) až do roku 1993. Rekonstrukce v 50. letech, během níž byly zrušeny obchody a veřejné toalety v přízemí, adaptovala celý komplex výhradně pro divadelní účely, nevyhovující proporce technického zázemí a jeviště však nevyřešila, z rekonstrukce plánované v 80. letech sešlo. Budova chátrala tak dlouho, až byl její stav havarijní. Po posledním představení (Strauss koncert – Koncert melodií Johanna Strausse, 26. 6. 1993) předal tehdejší ředitel Ivan Drahola symbolicky klíče od Reduty primátoru Jiřímu Horákovi a soubor zpěvohry pod vedením Františka Zacharníka přesídlil k činohře do Mahenova divadla.

I když další soubory NdB v Redutě po roce 1945 také působily, jejich podíl na produkci časem klesal (nesmíme ovšem zapomenout na experimentální Minioperu Václava Noska, která v letech 1969–1985 v Redutě uvedla většinu svých premiér). Po roce 1989 byly premiéry v Redutě výhradně produkcí zpěvohry NdB, která k tomu každou sezónu uvedla po jednom titulu v Janáčkově a Mahenově divadle. Toto období, začínající koncertem Ať žije Offenbach!, připraveným pro první zahraniční turné zpěvohry (premiéra 8. 12. 1989 v Houilles, v Redutě poprvé 25. 1. 1990), a končící poslední premiérou v Redutě (Tenor na roztrhání, 26. 2. 1993), resp. posledním koncertem 26. 6. 1993, nám připomenou dobové dokumenty – fotografie, programy a ohlasy v médiích. Tímto obdobím končí éra staré Reduty, jak ji znali příznivci "lehkonohé múzy", a divadlo v Redutě ve 20. století vůbec.

Ptáčník

Reduta, 25. 5. 1990

Krásný podzim

Reduta, 28. 9. 1990

Musical – Superstar 

Reduta, 9. 2. 1991

Netopýr

Reduta, 1. 11. 1991

Čarodějky

Reduta, 12. 6. 1992

Mauglí

Reduta, 27. 11. 1992

Strauss koncert 

Reduta, 26. 6. 1993 (premiéra 21. 1. 1992)