VĚRA VÁGNEROVÁ

Věra Vágnerová byla výraznou osobností baletu Národního divadla Brno druhé poloviny 20. století. Její umělecká dráha byla s tímto souborem pevně spjata – jako tanečnice, pedagožka i baletní mistryně zde působila několik desetiletí.

Narodila se v Krásensku u Vyškova a když se rodina přestěhovala do Brna, stala se jako čtyřletá žačkou baletní školy Iva Váni Psoty. Podpora učitele a silné odhodlání věnovat se tanci ji přivedly ke konkurzu do tehdejšího Zemského divadla: v srpnu 1940, ve svých čtrnácti letech, se stala členkou baletního souboru a brzy nato tančila pas de quatre v Čajkovského Labutím jezeru.

Na podzim 1941 bylo brněnské české divadlo jako jedno z prvních uzavřeno. Mladá tanečnice krátce působila v baletu německého Stadttheater Brünn, který vedla choreografka Dia Luca, a v posledních měsících války byla jako řada dalších brněnských divadelníků totálně nasazena v továrně v Bučovicích. Po osvobození se do NdB vrátila. Spolupráce se Sašou Machovem jí přinesla nabídku angažmá do pražského Národního divadla. Smlouva už byla podepsána, avšak Vágnerová ji zrušila a zůstala věrná Brnu – rozhodla se pokračovat ve spolupráci s Psotou, který se v té době vrátil ze zahraničí.

Od počátku inklinovala k lyrickým postavám a stala se vyhledávanou představitelkou klasických dívčích rolí. Její umění se vyznačovalo kultivovaností, technickou jistotou a vnitřní kázní. Neusilovala o efektní virtuozitu, ale o stylovou čistotu a pravdivý výraz.

Zásadní místo v jejím repertoáru zaujímala Julie v Prokofjevově Romeovi a Julii. Nastudovala ji třikrát – v choreografiích Iva Váni Psoty (1947), Jiřího Nermuta (1954) a Miroslava Kůry (1965). Každé z těchto zpracování neslo jiný interpretační akcent, avšak její Julie byla vždy naplněna křehkostí, citovou opravdovostí a lyrickou hloubkou. K dalším významným rolím patřily Odetta a Odilie v Čajkovského Labutím jezeru (1950, 1955), kde prokázala dokonalou klasickou techniku i schopnost vystihnout kontrast obou postav, Marie v Asafjevově Bachčisarajské fontáně (1953), titulní role v Prokofjevově Popelce (1953), Rumjana v Rajčevově Hajducké písni (1957), Žena Smrt v Doubravově Donu Quijotovi (1957), Belle Rose v Brittenově Princi ze země pagod (1959), Signorina Gioventù v baletu Vítězslava Nováka (1959), Sari v Karajevově Cestě hromu (1961) či Desdemona v Hanušově Othellovi (1963). Tančila také technicky náročné variace v Plesu kadetů, Sylfidách, Paganinim, Symfonii života a Slovanských tancích.

Vrchol její taneční kariéry spadá do 50. a 60. let, kdy patřila k předním osobnostem brněnského baletu. Spolupracovala s řadou choreografů – vedle Váni Psoty například s Jiřím Nermutem, Miroslavem Kůrou, Rudolfem Karhánkem, Ivanem Todorovem či Alexandrem Romanovičem Tomským. Její interpretace byly ceněny pro stylovou kázeň, hudebnost a hluboký vnitřní prožitek.

Od roku 1950 působila jako pedagožka klasického tance na brněnské konzervatoři (do roku 1984) a zároveň se stále výrazněji uplatňovala jako taneční pedagožka a baletní mistryně souboru. V této funkci setrvala až do roku 2002. Disponovala fenomenální choreografickou pamětí, která jí umožňovala přesně rekonstruovat kroky a variace studovaných i obnovovaných baletů. Stala se nepostradatelnou spolupracovnicí choreografů při obnovování repertoáru i při přípravě nových inscenací.

Věra Vágnerová byla umělkyní, která spojila technickou kvalitu s hlubokým smyslem pro lyrický výraz a odpovědností vůči souboru. Její práce – interpretační i pedagogická – zanechala trvalou stopu v historii baletu Národního divadla Brno a ovlivnila několik generací tanečníků.